Jak má probíhat diskuse v normální, slušné, společnosti? A jak poznáme, že je někdo v pasti vlastních neotřesitelných „pravd“, rozuměj lží? A jak sami do této smyčky lží a polopravd neupadnout?

2018

Komnata ozvěn

červenec 2018
Svět, který nás obklopuje je složitý. Čím více jej poznáváme, čím více se zajímáme co se děje za hranicemi našeho obýváků, tím se nám jeví složitější a komplexnější. Část lidí, bez ohledu na své předchozí vzdělání, se snaží tento složitý svět vysvětlit pomocí jednoduchých vysvětlení. Ta jsou sice falešná, ale jim to dodává na sebedůvěře. Pokud možno, pokud je takové zjednodušující a falešné vysvětlení spojené s konkrétní osobou, která za to (za vše) může. Takovým příkladem z našeho dětství je Ježíšek (Santa Claus) přinášející dárky. Tedy pojmenovaná osoba, kdesi v pozadí, která vše na Vánoce vyřeší, která za všechno může. Je to taková láskyplná dezinformace. A když spolužáci řeknou dítěti pravdu o dárcích na Vánoce, jak reaguje? Odmítá přijmout pravdu. Utíká za svými rodiči, aby mu potvrdili, že to není pravda, že Ježíšek skutečně nosí dárky. Utíká tedy za rodiči, kteří lhali a šířili falešné zprávy (fake news). 

 
Nádraží Pod Petrovem

Všechno je zmetek … všichni lžou, všichni podvádějí, jen já Vám říkám pravdu. Všimněte si podstatného rysu fake news – jsou neurčité, nic konkrétního (slova jako všichni, nikdo, …) a používání silných slov (velezrada, nesmí dojít, úplný kolaps …)

 Jak reagují dospělí lidé na odhalení toho, že jejich vidění světa je založeno na dezinformací, na falešných zprávách? Reagují stejně jako dítě. Odmítají přijmout pravdu. A protože není žádná autorita, která by jim to vyvrátila, nalézají potvrzení svých pravd na internetu, ve změti falešných zpráv a dezinformací – „Ježíšek skutečně nosí dárky a kdo tvrdí opak je zlý a nemá tě rád“.  Ve snaze uniknout pravdě se zamotávají do dalších a dalších lží. A sami ji ochotně šíří.

Konspirační myšlení je takové „kvazi-náboženství“, podobá se úsvitu lidstva, kdy lidé připisovali hromy a blesky bohům, píše Martin Bauer, sociální psycholog na Londýnské ekonomické škole.

Nic nového

Nic nového nechceme … typickým znakem pokřiveného vidění světa je odmítání změn. Zde reakce na oznámení, že v Židlochovicích budou mít nové nádraží, které jim zkvalitní cestu do Brna.

Mluvíme o Komnatě ozvěn. Máme-li vytvořenou svoji vizi světa, vyhledáváme zprávy, které nám ji potvrzují. Zkušenost však ukazuje, že lidé, kteří propadli falešnému vidění světa, si nejsou sami sebou tak jistí. Proto se snaží sdílet „své“ dezinformace mnohem ochotnější svému okolí, aby „přesvědčili“ i ostatní, že oni mají přece pravdu. Papouškují, lajkují, přeposílají … Takto postižení lidé se uzavírají do svých sociálních skupin a vytěsňují všechny a všechno, co se nehodí do jejich obrazu světa. I pokusy o demystifikaci selhávají. U části lidí je jejich mozek natolik zasažený, že pokusy o demystifikaci jen nadále utvrzují jejich vidění světa. A není síly, která by jejich přesvědčení vyvrátila.

Těžko se zříkáme bludu, zvláště tehdy, pokud jsme jej veřejně hlásali nebo jej podpořili. 

Rozcestník

Rozcestník aneb jaká varianta nádraží je pro mne nejlepší

Za šířením falešných zpráv stojí i strach. Strach a úzkost z budoucnosti se přenáší nejen přes sociální sítě, ale i z rodičů na děti, z jednoho partnera na druhého. Zvláštní kategorii je pak „Manipulativní strach“. Pokud se lidé bojí toho co přijde (například modernizace železničního uzlu Brno a výstavba nového brněnského nádraží), hledají pudově co nejrychlejší odpovědi a někoho, kdo je jejich strachu zbaví. A označí viníka (spekulanti, dojíždějící vesničané, železničáři). Takto postižení lidé chtějí zakonzervovat současný stav, byť si uvědomují, že takový stav je nevýhodný i pro ně samotné a neudržitelný. Strach nám totiž zatemňuje mysl, omezuje možnost rozumného uvažování a zvažování nabízených variant. Jsou politici, kteří dokáží využít tohoto strachu a pod různými hesly „Nádraží v centru“ se staví do čela.

Kde se bere v lidech strach z budoucnosti? Je to často v osobní rodině, takový lidé mají narušené vztahy se svými blízkými, bojí se i vlastního selhání. Staří lidé se více bojí než mladí. 

2017

17.března 2017
Noviny, časopisy, televizní zprávy, seriály a dokonce možná i přátele si nevybíráme proto, abychom se dozvěděli něco nového, ale abych se utvrdili ve vlastní „pravdě, ve vlastním názoru a přesvědčení. Říká se tomu behaviorální předsudek potvrzení, anglicky confirmations bias. Jak píše Michal Stupavský: „jde o vrozenou lidskou tendenci aktivně vyhledávat a přeceňovat takové informace, které potvrzují platnost a správnost našich předchozích názorů. Jakékoliv důkazy a informace, které jsou s našimi předchozími názory a rozhodnutími v rozporu, přitom zpochybňujeme či úplně ignorujeme. Umíme zkrátka přesvědčit sami sebe o čemkoliv, čemu chceme věřit“

Přijmout nový názor, říci si sami sobě, že jsem se mýlil je velmi obtížné a naši slabou lidskou duši to nesmírně stresuje a zraňuje. Proto neradi měníme názor. Odborníci tomu říkají Kognitivní nesouhlas, angl. cognitive dissonance.

A jak z tohoto začarovaného kruhu uniknout?

Pan Stupavský ve svém článku (LN, 16.3.2017 zadní strana) radí tzv. dvoufázové rozhodování. Nejprve vyhledejme jen negativní informace. Pokud nenajdeme důvody proč ne, teprve v druhé fázi hledejme informace proč ano, proč bychom měli do toho jít. Bohužel ani taková metoda nezaručuje 100% úspěšnost, ale aspoň výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že nebudeme se svými názory za blbce nebo nekoupíme předražené a/nebo nepotřebné věci.

2010

Poučení z krize

10.prosince 2010
Dnes je tomu právě 40.let co vyšlo dílko normalizačních soudruhů „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti“. Nádhera, vyjma spojek a předložek, co slovo to pokřivená pravda, co věta to lež.
„Poučení“ sloužilo jako oficiální výklad událostí kolem roku 68 v Československu. Fakt hustý.

Na výhybce. doleva nebo doprava. Stejně jste na vlečce. Hlavní trať je ale o úroveň výš.

Komentáře: 

JJ: 10.prosince 2010
Smutné je, že se v současné společnosti stávají polopravdy a lži, spolu s urážkami a demagogií, opět běžnou normou chování.

J.P.: 10.prosince 2010
Dovoluji si připojit postarší citát: Problémem demokracie není prosadit názor většiny, ale hlas kvalifikované menšiny.

J.V.: 10.prosince 2010
Ale to musí kvalifikovaná menšina hájit a propagovat názory většiny, jinak je to zcela nedemokratické a pak má J. pravdu, že to u nás stojí za hovno a nikdy k demokracii nemůže dojít.

J.P.: 12.prosince 2010
Ve chvíli, kdy by začala kvalifikovaná menšina hájit názory nekvalifikované menšiny, stane se sama nekvalifikovanou. Snad nedojdeme k názoru, že demokracie znamená, že je v ní veškerá kvalifikace na …..

J.J. 12.prosince 2010
Pak tady máme další dilema. Do jaké míry je nekvalifikovaná většina schopna nezávislého úsudku. Jak rozpoznají co je a co není správné? Tímto postupem lze dojít, až k otázce volebního práva. Mají mít volební právo ti, kteří jsou závislí na státu a berou si více, než přispívají?

J.P.: 12.prosince 2010
Obávám se, že jsme všichni objektem manipulace sdělovacích prostředků, které jsou zhusta placeny „velkými“ (rozuměj bohatými) stranami. Není náhodou, že do parlamentu se dostalo pět ze sedmi stran, které byly dlouhodobě fedrovány médii. Za normálních okolností by se např. nové KDU nyní pojmenované TOP 09 do sněmovny nemohlo nikdy dostat. A výsledky jsou tu. Pokud jste si nepovšimli, tak farářů se snížení platů nedotkne.

Já: 27.prosince 2016
Když si tak čtu Vaše komentáře z roku 2010 o tom, jak jsme „všichni objektem manipulace sdělovacích prostředků..“ jako kdybych poslouchal pana Trumpa. No a mezi tím nám do sněmovny proniklo Babišovo hnutí, Lidovci vypadli a znovu se dostali, byly tu Věci veřejné, potom nějaký Okamura a jeho strana…jak se jen jmenovala?